Jak jsem se rozdávala

Docela dost lidí mi říká, že se jednou rozdám tak, až mi pro sebe nic nezbude.
Že by?
Těžko říct.
V každém případě je pravda, že dost často mívám sebe na posledním místě. Nojo, když ono je těžký sebe posunovat někam jinam, když to potřebují jiní. No, dobře, měla bych se ohlížet víc na sebe. A jak jsem se vlastně začala rozdávat?
Doslova.
Začalo to v zimě, když jsem se rozhodla konečně jít do darování krve. Doporučuju! Co si budem, v nejeden moment jsem si myslela, že tam sebou asi říznu, ale to bylo všechno ještě před odběrem. Byly to nervy a stres, že jdu do něčeho neznámého. Ha!
Víte jak vypadá člověk, který se sjede? Jo, přesně tak jsem vypadala, když jsem vyšla z odběrové místnosti. Nevím, jestli to bylo vyplavení nějakých hormonů nebo ten nedostatek krve, ale nějak to prostě přišlo samo. Sranda docela! Druhou půlku dne jsem se ovšem cítila jak vymačkanej citron. Doslova. Ono je to normální, ale bylo to zároveň zvláštní. V každém případě to není nic, čeho by se měl někdo bát.
A druhá situace, kdy jsem se rozhodla, že se budu rozdávat byla, když jsem se rozhodla zapsat se do registru dárců kostní dřeně. Jednou se asi rozdám opravdu do posledního kousku, ale stále častěji si říkám, že je taky potřeba uvědomovat si tu nevědomost v tom, kdy budeme tuto pomoc potřebovat sami.
Zapsat se do registru dárců kostní dřeně je ve výsledku naprostá maličkost. Potřebujete k tomu prostě opsat rodné číslo, které si zapamatujete tím, kolikrát ho vypisujete a taky vyplnit dotazník. Co si budem, člověk o sobě začne strašně moc přemýšlet, co mu kdy bylo a nebylo a jestli se ten zápal kosti od blbosti nepovažuje taky za závažnou nemoc. A taková maličká dávka krve, co vám vezmou. Jejda, to se doplní než řeknete: registr dárců kostní dřeně.
 Ano, přiznávám, že tento článek se vymyká všem mým standardům a hlavně stylu psaní, ale toto jsou věci, které je třeba mezi lidi šířit. Tak kdo můžete, běžte se taky rozdávat. Je to v podstatě to nejmenší, co můžete udělat pro ostatní lidi nebo třeba děti! 🙏💗