3...2...1...blackout

Všichni víte, co se stane, když nastane takzvaný "blackout". Pro někoho absolutní konec světa, dobře, asi pro 99% lidí. Mně osobně se takový blackout podařil zažít. Vlastně ho aktuálně prožívám. Nicméně je to hlasový blackout.
Ano, milí přátelé, nevydám ze sebe nic, krom jakéhosi neurčitého skřehotání. Pro všechny kolem je to k popukání, pro mě spíš k breku. Já, člověk, který prostě pusu nezavře, nemám čím mluvit, protože hlasivky prostě nefungují. Ne, fakt nezvládnu být hodinu zticha. Kdyby hodinu....ani minutu.
A jak jsem k tomu přišla? Dobrá otázka. Já nevim. Prostě nevim. Přišlo to samo, jako fakt! Fajn, byla jsem den před tím venku. A jo, byla jsem tak trošku pařit. Ale jen tak s mírou.
Prostě taková ta klasická dámská jízda. Jestli jste si teď představili tu scénu z typického amerického slaďáku, jak jede 15 holek v limuzíně, každá flašku v ruce a kreditky v druhé, tak ne! Takhle to opravdu nebylo. Bylo to značně poklidnější. Možná jen proto, že nemáme tu limuzínu a kreditky....
Nicméně v sobotu ráno jsem se probudila s tím, že moc lidem nepovyprávím, jak byl ten večer skvělý. Prostě jsem zněla jak po tahu, no. Že to trvalo celý den mi asi taky nepřišlo zrovna dvakrát divné...
Večerní rozhodnutí jít se stejnou (páteční) společností na pizzu a možná nějaké pokračování....jsem uznala jako za nejlepší volbu na tento večer. Příště mě někdo praštěte do hlavy, než abych někam chodila. Ne jen, že jsem se cítila se svým skřehotáním fakt ultradivně, ale skřehotání se změnilo v ticho. Absolutní ticho.
Zkuste si to představit, otevíráte pusu a zvuk nikde. Ano, teď máte pár momentů na to, abyste se zvedli zpod stolu, protože je to opravdu vtipná jak představa, tak realita.
Ano, ticho. Toto ticho pokračovalo až do pondělního rána, kdy jsem řekla asi dvě věty a ten klid začal znovu.
Teď to musím zaklepat, ale od úterního rána jsem mluvící. Konečně! Jak řekla moje sestra, mně řekněte nemluv, to je jako byste řekli sluníčku nesviť.
Lidi, byl to fakt skoro konec světa!