Když víš všechno a nic

Kdo by to byl kdy řekl, že bude život v Brně poskytovat tolika nápadů na články?

Během jednoho týdne je možné zažít plno takových mini-epizodek ze života všech. Proč všech? Jedná se o život náhodných kolemjdoucích.

Jak? Naprosto jednoduše. Tak si třeba představte, že nasednete do samozřejmě přecpané šaliny. Lidé si ani neuvědomují, jak jsou sdílní ke všem ostatním. V tento moment víte o veškerých problémech. V situaci, kdy jedou děti ze školy (podotýkám základní) a při jejich konverzaci je to samý vůl a podobně horší výrazivo mi mírně hodně zatrne. Často přemýšlím, jestli jsme byli stejní nebo jiní. Doufám, že jiní..! 

V situaci, kdy si potřebují důchodci sdělit, co všechno je bolí nebo k jakým lékařům musí "protože Máňa tam byla a já to mam úplně stejně, no ale určitě ještě horší než ona". Vskutku pozitivní úvaha, nemyslíte? Když už si ale začnou tyto dámy sdělovat, že by měly sepsat poslední vůli, protože to mají "za pár", jsem docela ráda, že ze šaliny vystupuji. Brr. Doufám, že takto uvažovat ještě dlouho nebudu.

Myslíte, že toto je vše, co při svých brněnských toulkách můžete potkat? Kdepak! Najdou se dokonce jedinci, se kterými se nikdo nebaví. Žádní samotáři. Je to smutná epizodka. Asi čtyřletý chlapeček si chtěl jen povídat se svou maminkou. Ta si však na protest zapálila a dala sluchátka do uší. Na můj vkus docela hnus velebnosti. Asi se ve mě budí mateřské pudy nebo co. Maličko děsivé. 

Už jsme tu měli téměř všechny věkové kategorie, že? Ta poslední je asi v mém věku. Občas zaslechnete jediné téma. Jejich šťastná a nešťastná láska. Když už se někdo s někým rozejde, ví o tom celá šalina, protože holky prostě potichu mluvit neumí. Vždycky za to může přece chlap! 

A teď mě omluvte.

Spěchám k notáři.

Jeden nikdy neví...