Opera na tři pokusy
Když se načančám, když se načančám, když se načančám...
Ruku nahoru, kdo si při čtení prvního řádku nezačal zpívat! Nevidím žádnou ruku, takže tuto pohádkovou písničku opravdu všichni známe. Dnes mě čeká večer opera. Konkrétně Aida. Jestli se těším? No to teda!! A jak. Ovšem abych byla upřímná, doufám, že to nedopadne jako minule a nezačnou se mi tam zavírat oči.
A víte co je na takovou únavu nejlepší? Hezky si odpoledne zalézt do postele, uvařit kafíčko, no prostě udělat si takovou tu domácí pohodičku v teplíčku. Nojo, jenže když si tu postel zahřejete, musí to být opravdu velký důvod aby vás něco vytáhlo zase ven. Třeba hlad. Ten u mě funguje naprosto dokonale. V ten moment teda zjistíte, že když si nachystáte jídlo, vyjde to časově docela dobře. Ale postel má momentálně nadpozemskou sílu a nechce vás pořád pustit. Nějakých deset minut mě přece nezabije, tak si ještě poležím. Spolubydlící, se kterou si děláme doprovod na operu dokonce spí, takže pohoda.
Ani já ani spolubydlící nejsme pro tu možnost opustit postel, ale asi budeme muset. Škoda! Když konečně vylezu abych něco snědla, zjistím, že už toho času, abych se stihla v pohodě nachystat zase tolik nemám. Spíš to asi budu stíhat tak, když se budu jednou rukou malovat, druhou česat a nohou se budu krmit (po druhé noze budu skákat, aby to bylo rychlejší). Spolubydlící je skoro nachystaná a já žvýkám loupák, zatímco na hlavě tvořím něco ve stylu ptačího hnízda. Měla bych si pohnout...
Make-up jsem stihla v rekordním čase. Dobrá práce! Tak teď jen obléct, posbírat věci a může jít. Přivolám výtah, nastoupíme a jedem dolů. V celku svižným krokem se přibližujem ke vchodovým dveřím domu a na co jsem si vzpomněla? V kabelce mi chybí šalinkarta a isic. Hlavně, že tam mám rtěnku...
Při mém štěstí bych potkala i takhle večer revizora a v divadle bych mohla na nějakou studentskou slevu zapomenout. Nedá se tedy nic dělat. (Dovoluji si připojit vsuvku pro pochopení zbytku; naše hnízdo se nachází v šestém, tedy nejvyšším patře domu) Vracíme se nahoru, já rychle shrábnu kartičky, proběhne nezbytná rychlokontrola v zrcadle a už snad můžeme vyrazit za kulturou.
Výtah se ještě ani nezastaví a moje stejně šílená spolubydlící si všimne, že si sice vzala kabelku, ale lodičky jsou na botníku v bytě. Tím pádem si již dokážete všichni představit, co se dělo. Vracíme se zase do bytu, který proběhneme jako dvě neřízené střely a jsme už snad opravdu nachystané vydat se do světa kulturního života.
Kdyby to náhodou někdo nepochopil, testovaly jsme jestli jezdí výtah dobře, nic jiného za tím nebylo...
Ruku nahoru, kdo si při čtení prvního řádku nezačal zpívat! Nevidím žádnou ruku, takže tuto pohádkovou písničku opravdu všichni známe. Dnes mě čeká večer opera. Konkrétně Aida. Jestli se těším? No to teda!! A jak. Ovšem abych byla upřímná, doufám, že to nedopadne jako minule a nezačnou se mi tam zavírat oči.
A víte co je na takovou únavu nejlepší? Hezky si odpoledne zalézt do postele, uvařit kafíčko, no prostě udělat si takovou tu domácí pohodičku v teplíčku. Nojo, jenže když si tu postel zahřejete, musí to být opravdu velký důvod aby vás něco vytáhlo zase ven. Třeba hlad. Ten u mě funguje naprosto dokonale. V ten moment teda zjistíte, že když si nachystáte jídlo, vyjde to časově docela dobře. Ale postel má momentálně nadpozemskou sílu a nechce vás pořád pustit. Nějakých deset minut mě přece nezabije, tak si ještě poležím. Spolubydlící, se kterou si děláme doprovod na operu dokonce spí, takže pohoda.
Ani já ani spolubydlící nejsme pro tu možnost opustit postel, ale asi budeme muset. Škoda! Když konečně vylezu abych něco snědla, zjistím, že už toho času, abych se stihla v pohodě nachystat zase tolik nemám. Spíš to asi budu stíhat tak, když se budu jednou rukou malovat, druhou česat a nohou se budu krmit (po druhé noze budu skákat, aby to bylo rychlejší). Spolubydlící je skoro nachystaná a já žvýkám loupák, zatímco na hlavě tvořím něco ve stylu ptačího hnízda. Měla bych si pohnout...
Make-up jsem stihla v rekordním čase. Dobrá práce! Tak teď jen obléct, posbírat věci a může jít. Přivolám výtah, nastoupíme a jedem dolů. V celku svižným krokem se přibližujem ke vchodovým dveřím domu a na co jsem si vzpomněla? V kabelce mi chybí šalinkarta a isic. Hlavně, že tam mám rtěnku...
Při mém štěstí bych potkala i takhle večer revizora a v divadle bych mohla na nějakou studentskou slevu zapomenout. Nedá se tedy nic dělat. (Dovoluji si připojit vsuvku pro pochopení zbytku; naše hnízdo se nachází v šestém, tedy nejvyšším patře domu) Vracíme se nahoru, já rychle shrábnu kartičky, proběhne nezbytná rychlokontrola v zrcadle a už snad můžeme vyrazit za kulturou.
Výtah se ještě ani nezastaví a moje stejně šílená spolubydlící si všimne, že si sice vzala kabelku, ale lodičky jsou na botníku v bytě. Tím pádem si již dokážete všichni představit, co se dělo. Vracíme se zase do bytu, který proběhneme jako dvě neřízené střely a jsme už snad opravdu nachystané vydat se do světa kulturního života.
Kdyby to náhodou někdo nepochopil, testovaly jsme jestli jezdí výtah dobře, nic jiného za tím nebylo...
Komentáře
Okomentovat