Ze života - v šalině

Vystoupit z vlaku, přeběhnout na zastávku šaliny, nasednout, zamávat a odjet.
Jo, tak přesně o tom je začátek každého týdne ve studentském městě. V Brně. Trapas. Ono to není jen tak jednoduché, když člověk táhne kufr, který je větší než on sám. O tom, že je ten kufr těžký, se ani nebavím. No jasně týpku, jen si do mě strč já to i s tím kufrem vydržím. Idiot! Pak si jedu v poklidu na byt. Ale co to zase melu. Jak nudná by ta cesta byla, kdyby nebyla šalinka přecpaná. Dovolíte? Já budu vystupovat. Jojo babi, běžte. Auu!!! To byla ale moje noha! Odhad nemám, ale ta babička má asi dobré maskování, neboť vážila očividně dost. Nebo má moje skoro odmrtvená noha jiný názor?

A pomůžete mi s tím kočárkem, prosím? Jasně. Člověk pak nabývá dojmu, že mu kufr nejspíš i s kabelkou radši odjede po svých až na konečnou, než s ním sama vystoupím.

Šalina brzdí a vy mačkáte tlačítko dvakrát dlouze, kvůli kočárku. A pak přichází hlavní dějství. Nejdřív vyložíte z šaliny kufr, u čehož vypadá každý samozřejmě děsně inteligentně. Zvlášť pokud má kufr asi 150 kilo, že..! Ale doma šel zvednout v pohodě přece. Polemizování o váze kufru si však nechejme na příště. Když se konečně kufr snese z těch pár schodků na zem a vy přistanete jen na dvou nohách (což je považováno za velký úspěch) můžete se vrátit do šaliny, abyste pomohli mamince s kočárkem. Má ale velké štěstí, že se ten cvrček v kočárku celou cestu smál (a maminka samozřejmě taky). A teď přichází ten moment vtipu. Kabelka, která byla ještě před pár okamžiky na vašem rameni je naráz někde v oblasti zápěstí. Takže jednou rukou se snažíte kdesi v prázdnu najít jakýkoliv konec kabelky, aby vám neodletěla na druhý konec světa. Druhá ruka zatím snáší kočárek. Ovšem na prvním schodu zjišťuji, že to asi není kočárek, ale nějaký tank! Co na tom tolik váží?! Asi to dítě, které se začne v zápětí smát nahlas, neboť se mu asi přelet nad třemi schody moc líbí.

Dobře, je tu druhý schod. Tak teď jde do tuhého. Kočárek se začíná nebezpečně kývat ze strany na stranu. Proč?! Fajn, i ten kočárek jsem nějak ukormidlovala, aby nespadl. Uf! Kdybych měla třetí ruku, asi si setřu ten ledový pot z čela. Nicméně nejsem pořád na zemi. Je tu poslední schod. Jsem asi chytrá, že jsem ten kufr postavila na chodník, ale tak blízko k šalině, že jsem ho teď svým nemalým pozadím shodila. Nevyplácí se couvat do neznáma. Nicméně jsem to všechno ustála pořád na dvou nohách. Nechápu!

Když jsem si konečně posbírala svoje věci, už jen vidím maminku odjíždět vesele s kočárkem přes přechod. Ovšem než jsem se na něj dostala, skočila tam červená. A teď mi někdo řekněte, co mě ještě překvapuje!