Nejen první sníh v Brně

Jů! Sněží! To je toho... Padá zmrzlá voda...

Achjooo, to je tak krásný! Romantika v listopadu! OK. Zase se uklidníme, je to jen padající voda. To znamená, že dnes na 100% nepůjdem ven cvičit v atletice. Jsou to ale krásné myšlenky takhle po probuzení. Ale ještě se mi z postele nechce. Ta vyhřátá postel! Tak aspoň zkouknu co je nového na fb. Moment! Já nevypínala budík? V klidu, vypínala. Ovšem to už následuje další miniinfarkt! Já ho nevypínala teď, ale už před nějakou dobou! To ne-e!! Takže já jsem zaspala? Skvěle! Cože?! Už je 9:30?? Tak aspoň tu atletiku bych mohla stihnout, ne? Fajn. To dám!

Právě proběhlo nějaké torpédo skrz koupelnu, ale taková rychlostřela trvala 15 minut?! Tak moc! Tak se proběhnu ještě před hodinou. Nevadí. V rychlosti jsem tedy pobrala svých pět švestek a vypadla jsem z domu. Ten sníh je pěkně hloupý výmysl. Zaprvé je mokrý a studený (kdo by to byl čekal, že). Zadruhé mi prostě musí lítat přímo od obličeje a k tomu ještě musí foukat vítr!
Červená na přechodu mě už opravdu nepřekvapuje! Jaká by tam asi mohla být, když zrovna spěchám? Wohooo! Přechod číslo dva a opět červená! Mělo smysl někam vůbec chodit? Jo, rozhodně mělo! Neměla bych to vzdávat skoro na začátku, ne? No výborně! Jede mi zrovna šestka! Ale asi bych neměla zapomínat, že jsem pořád dva přechody od zastávky. Zelená! Konečně! Představte si olympiádu a start Usaina Bolta. Samozřejmě v polovičním vydání. Asi tak nějak jsem vystartovala za cílem stihnout šalinu. Zní to dost jednoduše, že? Podle toho, jak se to vezme. Když úspěšně a bez úrazu zvládnete přeběhnout přechod, který teda zlehka klouže víc, jak chodník, čeká mě už asi poslední překážka: opět ta pruhovaná silnice! Šestko, čekej!

Zelená! Otevřené dveře! Auuuu! Zakopla jsem a zabrzdila jsem zadkem na schodech šaliny. Velice příjemná záležitost! Ovšem zatím se začaly zavírat dveře a moje pravá noha je stále někde mezi chodníkem a schodem. Dveře se zavřely a moje noha zůstala scvaklá mezi nimi. Rozjeli jsme se i se suvenýrem mezi dveřmi. Začínám zjišťovat, že je moje kostrč naražená a léčit se bude asi do konce mých studií (prostě nějakých 5 let). Ruce mám vcelku...a mám na nich pyžamo? Já si nevzala kabát? Na nohách mám chlupaté ponožky? Zem v šalině je měkká? Kostrč mě nebolí? Noha není skřípnutá ve dveřích?
Crrrrr... Tady někomu zvoní mobil? Crrrrr... V šalině nejsou lidi a stmívá se v ní? Crrrr... Moment, ten zvuk znám, připomíná mi to můj budík. Crrrrr... To je můj budík! Cože?! Proč je tu tma?!

V zápětí zjišťuji docela pozitivní věc. Ležím ve své posteli, je 6 hodin ráno a celý předchozí příběh, byla jedna velká noční můra, nicméně dost živá.