Kufr

Jak se balí na týden? Přesně tuhle otázku si pokládám od začátku semestru.

V neděli večer občas zjistím, že polovina oblečení, které mám, je už v Brně. A ta zbývající polovina se dělí na další poloviny. Jedna je v koši se špinavým prádlem a druhá je na pochodu po celém domě. Nicméně vybrat se ze všeho dá naprosto v pohodě. Z vybraných kousků se pak stane jedna velká hromada oblečení. A knížek. A křížovek. Dobře, je to hromada jednoho velkého zmatku. Ono je to celkově na začátku dost těžké, protože takový balící proces, je dost náročná záležitost. Časově. Fyzicky. Psychicky. Jednoduše se pak člověk může cítit, jako by uběhnul maraton. Krásně se mi vybavuje situace, když stojím před otevřenou skříní. A hledím. Kdyby šel někdo okolo a neviděl na obsah skříně, myslel by si, že je určitě plná něčeho zajímavého. Nic tam ale není. Ve skutečnosti praská ve švech, ovšem já tam nevidím nic,co by oslnilo můj zrak. Když si člověk potřebuje sbalit věci na týden, měl by jít asi nějak postupně. Blbost! Něco na doma. Něco na tělocvik. Něco do školy. ALE! Pak by mohla přijít nenadálá situace, kdy půjdu například do divadla, takže nutně potřebuju například šaty. Ovšem, co kdybych se náhodou vydala jeden večer někam "pařit"? Na to taky potřebuji speciální "vohoz". A přesně takovým způsobem se pak hromadí situace, které jsou třeba nereálné, ale co kdyby! Zároveň s hromaděním situací se kupí oblečení. Vznikne z toho jeden velký zmatek a přichází druhá fáze. Vytřídit. Nebuďme naivní. Žádnou takovou fázi nemám. I když by byla třeba.

Když už se mi podaří naskládat oblečení do kufru, zjistím, že ho mám plný tak akorát. To znamená: něco se tam ještě vejde. Jídlo. Nejdůležitější část obsahu kufru. Takže zase půlku věcí vyskládám, systematicky naskládám jídlo a oblečení jde zpět. Tím pádem přichází stav: plný tak akorát. Pokud se dostanu v klidu do této fáze, můžu si gratulovat a poklepat na rameno.

A co počítač?! Snad sis nemyslela, že ho potáhneš na rameni. Stačí, že tam budu mít kabelku. A radši si nechci představovat rizika, která by mohla nastat. Při vzpomínce na minulý článek mě mrazí. Takže se vracím ke svému stále nedobalenému kufru. Napadá mě otázka, jak mám asi nacpat počítač, do kufru plného věcí? Nemožné! Možná... Počítač se položí na veškerý obsah kufru, přehodí se "víko", zapne se zip (pokud to není nadlidský úkol, což bývá vždy). Pak už jen doufám, že při sebemenším pohybu nepřijde moment, kdy z kufru vyletí triko, kalhoty, jídlo a nakonec někde přistane podprsenka. Jo, tak teď je moment se chválit! Jsem prostě... Mé oči mi nedovolí to doříct, neboť na posteli leží to tričko, co jsem si chtěla vzít pro případ nečekané akce, kde bych měla dělat dojem. A víte co, já jsem v klidu. Tak nikam nepůjdu. Taky nevím proč dělám, jakože někam chodím, když jsem od začátku semestru byla maximálně ve škole a možná tak v kavárně, kde dělám dojmy na lidi v rozmezí 0-100.