Jaká tajemství skrývá vlak?
Pondělí... Cesta do školy. Přeplněný vlak.
Naprosto normální situace. Pro někoho je to dost psycho. Proč? Velká koncentrace lidí na metr čtvereční opravdu příjemná není. A co teprve když jedete napráskanou šalinou. To nechceš, jak bych řekla. Ale vrátila bych se nejdřív k tomu vlaku.
Pokud si člověk sedne, je opravdu rád. Všichni jedou do školy, do práce nebo třeba jen tak nakupovat = nuda! Spolucestující se podle mě dělí na několik skupin.
První jsou ti, kteří vám ani neodpoví na pozdrav a na dotaz, jestli je to místo vedle nich volné vám jen kývnou hlavou. Aspoň to jo nebo ano by mohli sdělit. Člověk se pak cítí, že někoho otravuje nebo je dotyčnému nesympatický, což se může samozřejmě stát.
Pak existuje druhá skupina lidí. Ti vás pozdraví, možná k tomu přidají i úsměv a odpoví vám na obyčejný dotaz. Nicméně tím to nekončí.
Dalším druhem jsou lidé, kteří vám dovolí si přisednout a dělat půlhodiny společnost. Dokonce k tomu přidají ještě bonus ve formě vyprávění historek ze života... A slečno, nepotkali jsme se už? Nejeli jsme spolu minulý týden? Takovými otázkami to začíná. Řekla bych, že do této skupiny spadají především důchodci. To se člověk dozví věcí. On totiž rozhovor pokračuje... Víte slečno, já minulý týden jel a mám pocit že jste to byla opravdu vy. No stát se to mohlo, já to nepopírám, že. Jenže člověk během týdne potká hromadu lidí, takže já už si opravdu naše setkání nepamatuji. Nicméně, když si ak člověk vytáhne mandarinku protože si chce dopřát dopolední svačinku obrátí se rozhovor na téma jídlo. Slečno, vy teda jíte zdravě. To je nějaká dieta, že? Kéž by... Ovšem to je jen začátek. Takže bych se podělila o to podstatnější, co jsem se dozvěděla. Ten pán nesnáší chleba s máslem a se salámem. Nikdy ho neměl rád a nemůže ho ani cítit. (tyto informace jsou opravdu nezbytné k tomu, aby vám dal článek smysl) Od tohoto tématu se totiž odvíjí v podstatě celý zbytek cesty.
Vzhledem k tomu, že do oběda je daleko a od snídaně dlouho, mandarinka pro mě není zcela dostačující a při našem rozhovoru týkajícího se jídla mi ještě víc vyhládne. Komu by nevyhládlo...! Víte co na mě čeká v kabelce? Chleba. Je s máslem. A dokonce se salámem. A teď přichází vskutku záludná otázka. Vytáhnout si jídlo a utišit tak symfonní orchestr zvaný žaludek nebo být tak nějak taktní vůči mému spolucestujícímu? To je oč tu běží...
Nicméně jsem si nevšimla, že naše konverzace zabrala dost času a my právě přijíždíme k brněnskému nádraží, což pro mě bylo spásným okamžikem.
Naprosto normální situace. Pro někoho je to dost psycho. Proč? Velká koncentrace lidí na metr čtvereční opravdu příjemná není. A co teprve když jedete napráskanou šalinou. To nechceš, jak bych řekla. Ale vrátila bych se nejdřív k tomu vlaku.
Pokud si člověk sedne, je opravdu rád. Všichni jedou do školy, do práce nebo třeba jen tak nakupovat = nuda! Spolucestující se podle mě dělí na několik skupin.
První jsou ti, kteří vám ani neodpoví na pozdrav a na dotaz, jestli je to místo vedle nich volné vám jen kývnou hlavou. Aspoň to jo nebo ano by mohli sdělit. Člověk se pak cítí, že někoho otravuje nebo je dotyčnému nesympatický, což se může samozřejmě stát.
Pak existuje druhá skupina lidí. Ti vás pozdraví, možná k tomu přidají i úsměv a odpoví vám na obyčejný dotaz. Nicméně tím to nekončí.
Dalším druhem jsou lidé, kteří vám dovolí si přisednout a dělat půlhodiny společnost. Dokonce k tomu přidají ještě bonus ve formě vyprávění historek ze života... A slečno, nepotkali jsme se už? Nejeli jsme spolu minulý týden? Takovými otázkami to začíná. Řekla bych, že do této skupiny spadají především důchodci. To se člověk dozví věcí. On totiž rozhovor pokračuje... Víte slečno, já minulý týden jel a mám pocit že jste to byla opravdu vy. No stát se to mohlo, já to nepopírám, že. Jenže člověk během týdne potká hromadu lidí, takže já už si opravdu naše setkání nepamatuji. Nicméně, když si ak člověk vytáhne mandarinku protože si chce dopřát dopolední svačinku obrátí se rozhovor na téma jídlo. Slečno, vy teda jíte zdravě. To je nějaká dieta, že? Kéž by... Ovšem to je jen začátek. Takže bych se podělila o to podstatnější, co jsem se dozvěděla. Ten pán nesnáší chleba s máslem a se salámem. Nikdy ho neměl rád a nemůže ho ani cítit. (tyto informace jsou opravdu nezbytné k tomu, aby vám dal článek smysl) Od tohoto tématu se totiž odvíjí v podstatě celý zbytek cesty.
Vzhledem k tomu, že do oběda je daleko a od snídaně dlouho, mandarinka pro mě není zcela dostačující a při našem rozhovoru týkajícího se jídla mi ještě víc vyhládne. Komu by nevyhládlo...! Víte co na mě čeká v kabelce? Chleba. Je s máslem. A dokonce se salámem. A teď přichází vskutku záludná otázka. Vytáhnout si jídlo a utišit tak symfonní orchestr zvaný žaludek nebo být tak nějak taktní vůči mému spolucestujícímu? To je oč tu běží...
Nicméně jsem si nevšimla, že naše konverzace zabrala dost času a my právě přijíždíme k brněnskému nádraží, což pro mě bylo spásným okamžikem.
Komentáře
Okomentovat