Časový (de)pres(e)

Život studenta není zdaleka jen o vtipných historkách...

Jeden by si řekl, že semestr je hromada času. Včera začal a zítra končí ne? Asi tak nějak tu "hromadu času" vnímám. Zvlášť když je člověk v takzvaném prváku čas utíká rychleji než voda. 13 týdnů je sakra málo! A jak už nadpis napovídá, z takové krátké doby vzniká časový pres.

To je přesně ten stav, kdy člověk začíná zjišťovat, že má napsat pár seminárních prací. Jasně, to v pohodě zvládnu levou zadní. Takže se do toho rovnou vrhnem ne? Fajn, nejdřív bych si měla sehnat materiály, ze kterých budu čerpat. Je možné, že na toto téma se asi nikdy žádný článek nenapsal? Žádná knížka o tom nevyšla? Ále, to jen neumím hledat... Tak se mrknu na tu druhou seminárku. Aha, měla bych jít na výstavu výtvarného umění. Přečíst publikaci... Asi mi nějak vyhládlo, takže si radši nachystám něco na zub.

Asi po hodině, kdy jsem ochotná vrátit se k tomu, abych něco udělala do školy se však musím přece nejdřív podívat, co je nového ve světě. Nebo jestli mi někdo třeba nepsal, že ano. Když konečně zavřu facebook, zjistím, že uběhla další asi půlhodina, takže čas na plnění nějakých školních povinností v podstatě uběhnul a já bych dělala úplně něco jiného. Třeba zírala do zdi. Věřili byste, že bílá zeď je fakt zajímavá? Já už ano!

Ovšem při této bohulibé činnosti přichází na řadu význam nadpisu číslo dva. Časový deprese. Ono totiž není vůbec jednoduché poskládat si celý den tak, aby měl člověk na všechno, co by chtěl stihnout, čas. Takže v tomto momentě začnu přemýšlet třeba o tom, proč je země kulatá nebo proč jsem na vysoké a jestli nemám změnit obor nebo jestli to vůbec zvládám. Závěr takových úvah bývá tvrzení, že vím že nic nevím.

Zdá se vám to nelogické? Mě občas taky. Ale není nad to, se občas jen tak z nudy filozoficky zamyslet nad otázkama, na které je úplně zbytečné si odpovídat. Taková chvilka učení však nebývá přerušena jen z mé strany, nýbrž ostatní lidi na ni mají obrovský vliv. Buď vám něco zajímavého sděluje spolubydlící nebo se děje něco zajímavého za oknem, a vy se od toho prostě nemůžete odtrhnout, protože byste nevěděli, jak to dopadne. Nebo je tady potom třetí varianta. Že se neděje nic, ale vám se prostě nechce.

A víte co? Nějak mi z toho psaní vyhládlo, takže si jdu nachystat něco na zub. A pak už se budu opravdu učit!